Nájemní smlouva: Co by měla obsahovat

TRANSKRIPCE

LUBOR: Dobrý den, dobrý večer a ahoj, Vítám vás u prvního dílu podcastu Sám sobě úředníkem. Od mikrofonu číslo jedna se hlásí Lubor. V roli zvídavého dotazu řídícího se naproti mně sedí kamarád advokát Radovan, který je duchovním otcem projektu sám sobě úředníkem. Radostné na úvod Můžeš nám projekt sám sobě úředníkem blíže představit? O co vlastně jde?

RADOVAN: Tak Libore, já tě zdravím a děkuji ti za krásné pojmenování Duchovní otec. Zní to velice, velice nebezpečně a já zkusím a zkusím krátce popsat, jaké nebezpečí spočívá v tom, co jsme se rozhodli vytvořit. Já se věnuji advokacii více či méně 20 let a. Stejně jako každý člověk, který se něčím zabývá, tak tak přemejšlim o tom, proč některé věci zkrátka nefungují, nedopadají. Obrazně řečeno a s parafrází s parafrází lékařského operačního týmu musím říct, že se mi pod stolem v kanceláři válí poměrně velké množství sociálních mrtvol a.

LUBOR: Tak krásnej termín.

RADOVAN: Dlouho jsme se zamýšleli, co s tím udělat a jak tomu pomoct, protože protože jsme v paradoxní situaci kdy, kdy? Právo v ČR je skvělý. Ty texty, jak jsou napsaný, jsou dostatečný, srozumitelný, obsahuje hroznou spoustu ideálů a myšlenek a já ale se s nima zabývám v praxi to znamená, že s nima nakládám v tom každodenním jednotlivým životě těch jednotlivých lidí. A ta zkušenost je taková, že ne vždy se podaří nějakou sociální situaci vyřešit tak, aby tak, aby dopadla dobře. To znamená, to znamená, ta ta první úvaha byla budeme se zabývat, proč nedopadl individuální případy. To myslím si, že to moc lidí nezajímá. Svým způsobem jsou to často. Jsou to takové ty případy, jak jakou. Jak vidíte tu neúspěšně od operovaných autonehodu, kdy, kdy někdo zůstal bez dvou rukou a bez dvou nohou. Prostě se na to blbě kouká. Proto vznikla myšlenka, že bychom měli a mohli nějakým způsobem dát řekněme návod, manuál plus instruktážní video pro to, aby aby si každý mohl poradit sám. Protože demokracie je je úžasný státní zřízení. Jeho jeho komplikovanou částí je, že, že že spočívá na nás. To znamená, to znamená, že ty pojmy, který slýcháme jako občanská společnost nebo jako jako právo, patří bdělým, nebo nebo kdo nezná právo, tak tak je to jeho problém. Velmi jednoduše řečeno, tak je to situace, která vlastně na každýho z nás klade určitý nároky, abychom si vlastně poradili sami.

RADOVAN: V té mé profesi, to znamená v advokacii. My jsme pak ta záchytná stanice pro ty, kteří kterým ten problém přerůst přes hlavu. To praktický pozorování za za celou praxi je to, že že když mám na druhý straně člověka, který si tu věc od počátku nějakým způsobem odchytil sám a má tam má v ní elementární pořádek, tak ty situace dopadají daleko líp, než když ten člověk zkrátka jednoduše deset let ne přebíral poštu. A pak, jednoho krásnýho dne se mu to všechno úplně všechno vylilo na hlavu. A ty lidi, ty lidi logicky tím vzniklým problémem po po těch deseti letech jsou úplně zavalený a je je to pro ně prakticky nezvládnutelné. Proto jsme si řekli, že že zkusíme tady tu situaci, že se pokusíme k řešení týhle tý situace přispět tím, že vytvoříme nějaký video a nějaký informační obsah, který který bude dávat řekněme praktický. Návody, kterých bude sdílet praktický uchopení věcí od toho, jak věci sepsat, jak je komu je s komunikovat, jak je řešit, jak je uchopit. A to znamená, že já mířím na to, že že spolu budeme vytvářet řekněme obsah, který by měl vést k prohloubení kompetencí a k prohloubení schopností každýho jednotlivce tak, aby si dokázal zařídit svojí věc, aby nemusel řekněme v tom systému být slepý a ztracený, ale aby v tom systému byl přítomný a aby v tom systému byl vědomý.

LUBOR: Těch dílů bude který nás čekají, bude samozřejmě několik. Dokážeš nám teďko nastínit nějakou jako strukturu, na co se posluchači, případně diváci můžou těšit v dalších dílech?

RADOVAN: A určitě ano. Dospěli jsme po po diskuzi, za kterou vám děkuji, protože protože všichni, co jste tu se mnou, spadáte do týmu, tak tak jsme dospěli k tomu, že že že bude vhodné vytvořit nějakou sérii videií, tzn. multimediálního obsahu, který kde tyto videa budou pojmenovávat konkrétní výzvy, které by každý jednotlivec měl zvládat a které by mohl využívat. A že tady to je tu základní startovací série obsahu, kterou jsme nazvali Sám sobě úředníkem, tak ji doprovodí mé nějakým komentářem v podobě podcastů, případně v podobě textu.

LUBOR: Já se možná ještě vrátím k tomu, co ty si vlastně říkal. To znamená, aby člověk možná se i nebál. Možná v tom vnímám jako určitý strach, který může pramenit z neznalosti lidí, kdy vlastně vnímáme úřady, potažmo vlastně celej ten právní systém, jako spíš něco nepřátelského. Ale ono je to naopak. Ta věc je tady proto, aby nám sloužila, ale z nějakého důvodu tam cítíme nějakou jako bariéru, bojíme se zeptat, napsat, možná i z toho důvodu, že právě nevíme proč.

RADOVAN: Určitě. Nedávno jsem zaregistroval v médiích zprávu, kdy, kdy, nevím, který která to byla organizace, tuším někdo typu typu Hospodářská komora vydal nějakou zprávu, kde kde udělali průzkum u podnikatelů českých. A řekněme, že tam zazněl názor, že řada českých podnikatelů bere úřady jako svého nepřítele. A stejně tak a a to proto, že jejich zkušenost je taková, že že se úřady k nim podle jejich mínění s nějakým určitým nepřátelským přístupem chovaj. Já se domnívám, že že ta situace vlastně úplně. Výtečná, protože jaksi jaksi řek. Ten ten systém, který tu provozujeme je, je pro nás všechny a a tady není nikde. Někde na druhý straně tady nejsou barikády, ale je tu je tu vžitý současný systém kde kde, když to řekněme velice zjednoduším, kdy se daří, když se daří lidem, to znamená fyzickým osobám, když se daří živnostníkům, když nemaj zbytečné překážky ve svých životech a ve výkonu své činnosti, tak ten výsledek je prostě parametricky lepší. Což samozřejmě pro ten stát znamená, že od těch lidí, kterým se daří, který ne, zakopávají každejch sto metrů o o o hromadu kamení, tak že tito lidé v konečném důsledku přispějí víc i tomu státu v podobě daní, který zase naopak zpátky může. Může lidem za to koupit nějaký veřejný statek. Jak? Jak se říká.

LUBOR: Rozumim. My vlastně úplně netušíme, kdo nás bude sledovat nebo poslouchat. Ale jo, jestli to jsou lidé 30 plus 40 plus. Nicméně je asi pravda, že učit se komunikovat s úřady, mít nějakou alespoň základní znalost svých práv a povinností je něco, co dává smysl vštěpovat vlastně jako dětem, potažmo mladým lidem. Jako čím dřív, tím líp. A já se jenom pamatuju to, cos mi říkal v zákulisí a zmiňoval si v uvozovkách problém své dcery, která měla vlastně nějaké přání. A to už asi nechám na tobě, abys to víc jako rozvedl.

RADOVAN: Měli jsme krásnou sociální historku, protože právo samozřejmě řeší sociální situace, to znamená nějakou nějakej vztah mezi dvouma lidma nebo mezi mezi člověkem a úřadem, mezi dvěma firmami. A měli jsme krásnou situaci, kdy my, kdy mi moje vlastní dcera přišla s tím, že by ráda přestoupila na druhou školu. Já jsem ji řekl s kamarádkama a já jsem řek výborně, tak pojď, napíšeme spolu žádost a s těma slečnami jsem si sed k k dokumentu. Ony si vzaly tužku do ruky a na odepsali na odepsali dokument s titulkem Žádost o přestup na jinou školu. A řekněme, že já jsem jim pomohl do toho dokumentu dát všechny informace pro to, aby aby ta škola, kam, kam tu žádost posílali, aby ta škola ji dokázala zpracovat, protože samozřejmě základ tý komunikace a a a o to víc úřední komunikace je že že tam musí být nějaký obsah, který dává dohromady nějaký smysl musí být patrný kdo ho koná, proč, proč se tak děje, co je jeho cílem, kdy, kdy to vyhotovil, jestli to podepsal, jestli to odeslal. Takže. Takže ano, ve svý podstatě. A my se budeme snažit v těch videích a v tom, v tom, řekněme v tom programu, co spolu chceme vytvářet, tak se budeme snažit pochopit, co jsou ty příčiny toho, proč se v těch jednotlivých situacích mezilidských ti zúčastnění nedokážou mezi sebou dohodnout a a o jaký ten či onen zákon ten svůj požadavek opírají.

LUBOR: Rád. Já bych se ještě rád vrátil k tomu, pro koho je vlastně tenhle ten podklad jste určen. Teď už bez omezení věků. Komu se to může hodit?

RADOVAN: Jasně. Ten podcast nebo ten obsah je určený pro všechny, kteří nějakým způsobem mají ambici pořešit své věci. To v první, v první řadě bez omezení, bez jakýchkoli omezení. Protože. Protože jakákoliv fyzická osoba má práva a povinnosti, byť byť může být i nezletilá. V druhé řadě je je určen i pro lidi, kteří, kteří nemají ambici řešit svoje věci, a to z toho důvodu, že pořád žijeme ve společnosti, kde řekněme 40 procent lidí nechodí k volbám. Takže já se na to koukám tak, že je tu čtyřicet procent dospělé populace, kteří nějakým způsobem neprojevují vůli účastnit se systému. A myslím si, že jedno z hlavních témat, a k tomu se dostaneme během dneška, je i právě to, co je ten systém a co je účast systému a a co co to, co to vlastně znamená pracovat s tím systémem a jestli má smysl, řekněme se nějakým způsobem bouřit, nebo jestli je lepší lepší se ho naučit využívat a tak podobně.

LUBOR: V souvislosti s právem se nabízí otázka, co to znamená vlastně být občan? Můžeš nám to nějak přiblížit?

RADOVAN: Já použiju řekněme odbočku. Anebo to, co je u právníků strašně populární. Trošku dlouho budu povídat prakticky o ničem.

LUBOR: A o to míň práce pro mě.

RADOVAN: Přesně tak. A co to? Co to je být občan? Myslím si, že na první, na první dobrou je potřeba si říct, kde žijeme, co to je, co to je za prostředí, co to je, za jak se v něm vlastně zorientovat. A tady já mám. Já vždycky rád používám, řekněme odstup od situace. My dneska žijeme v demokratický republice a furt tu pracujem s pojmem demokracie, občanství a tak podobně. A to je, to je. To je myšlenka, která je vlastně pořád mladá. Jo, protože když si vybavíme ten předchozí systém, to znamená měli jsme nějaký krále a měli jsme nějaký, řekněme panovníky a vládce, tak tak to byl, to byl systém čistě autoritativní, prostě veškerý občanský práva tehdejších občanů končila tam, že někde seděl král nebo císař, který na konci dne nějakým způsobem mávnul rukou a všechno skončilo, veškerá diskuze. My si tu vlastně v Evropě, potažmo v naší civilizaci posledních řekněme 200 250 let trénujeme situaci jinou a to je situaci, kde kde tady ta finální konečná autorita není. Což je na jednu stranu strašně sexy, protože jsme vlastně každej sám za sebe a na druhou stranu je to je to náročný, protože vlastně není ten konečný soudce, kterej by řek tak bude to takhle. A proti tomu jedna půlka plakala a druhá tleskala, ale nic víc s tím nezmohli. Ten kdo ten kdo dělal nějaký revolty, tak se na něj poslal nějaká nějaká silová složka. Tím celá. Řekněme tím celý bytí občanem prostě tehdy skončilo. To znamená to znamená v současný demokracii my jsme my máme společnost založenou na ná, na právním řádu a právní řád je pro. Může se jevit jako něco strašně nedostupného a nepřístupného a nesrozumitelného. Přitom je to přitom ale vlastně se na to jde podívat jako na obyčejný software. To znamená, stejně jako my máme počítače, kde je nějaký program, který zpracovává nějaký úkoly, tak to právo vlastně v tady tom smyslu má ambici fungovat velice podobně. My my prostě máme napsanej nějaký text, kde kde sou postižený, řekněme v obecných rysech nějaký lidský situace.

LUBOR: Ten text sám si zmínil, že je napsanej dobře.

RADOVAN: Určitě za mě, za mě.

LUBOR: Ale je tam nějaký ale nebo.

RADOVAN: No no to ale je, to je to používání. Jo? To znamená, to znamená já. Já kategoricky nesouhlasím s kritikou právního řádu jako takovýho, protože když když si přineseme Evropskou úmluvu o lidských právech nebo ústavu nebo občanský zákoník a přečteme si to společně, tak v tom textu nic zlýho neni. Naopak, když ho přečteme tak tak si myslím, že ho budeme mít všichni. Naprosto blažený pocit, jak je to skvělej text, který se opírá o veškerou naší filozofii a kulturu a o veškerý naše civilizační poznání. Konkrétně občanský zákoník je je vlastně nejčerstvější z tedy těch dokumentů, co se jmenoval a a je to. A je to text, na kterém z mého úhlu pohledu pracovala řada lidí, kteří, kteří ho prostě napsali dobře. Tam tam u nich byl jednoznačně dobrý úmysl ten text sepsat tak, aby ty jednotlivý situace byly popsaný a bylo možný ty situace podle toho textu vyřešit. My žijeme vlastně v systému psaného práva a a ta výzva, která tu leží, podle mýho názoru je naučit se ten systém psaného práva používat. A protože jsem říkal, že vlastně my nemáme dneska tu autoritu tý osoby, která by to od mávala tzv. napravo nebo nalevo, tak protože jsme se mimojiné celospolečensky přesvědčili, že cokoliv, co zavání centrálním řízením a centrálním plánováním, prostě nefunguje společensky, tak tak máme výzvu, která zní v tom, jak se všichni společně a každý individuálně naučíme nebo si osvojíme kompetence, který povedou k tomu, abychom si řekněme, abychom se postarali o to svoje a abychom si dokázali nějakým způsobem vy diskutovat a prosadit to společný.

LUBOR: Jinými slovy je to na nás.

RADOVAN: Přesně tak je to na nás.

LUBOR: Už několikrát se nám tady zopakovalo slovíčko systém. Je to něco, co v tobě vyvolává jako negativní konotace.

RADOVAN: No, ve mně osobně jo a Ale řekněme, že se tomu snažím porozumět, protože pořád musíme mít na zřetel, že já jsem se narodil v roce 1984, kdy ten tehdejší systém opravdu nebyl ani milý, ani hezký, ani přívětivý a. A v obecné rovině. Proto proto vnímám systém jako jako něco neutrálního. Je to je to, jak když nadávám na program. Prostě program může fungovat z nějakýho důvodu, ale je rozhodující, jakej je, jakej je jeho text a jak je sepsaný. To znamená, že my samozřejmě žijeme v nějakém systému společenském, máme, máme nějak normované vztahy mezi sebou, máme nějakou řekněme shodu nad tím, jak by ty jednotlivý věci měly být uchopení? A já bych v první řadě strašně rád řek, že je potřeba si vyjasnit, jak se k tomu systému stavíme. Protože protože v dnešní společnosti já vidím řekněme tři apriorní přístupy. Ten první je ten, jak jsem zmínil, jsou tu lidé, kteří, kteří prostě nevolí já jim, já jim rozumím. Chápu je, proč to nedělají. Nicméně z pohledu, řekněme toho systému jako takového, oni se ho neúčastní. To znamená my tu máme model 1 a neúčastním se. Pak tu mám model dvě. Model dvě. Jsou lidé, kteří mají nějakou svoji pravdu a řekněme, že se, že se nestydí jí velice vehementně způsobem prosazovat. To znamená, to znamená, jsou to lidé, kteří jsou z různých důvodů prostě proti. A jedna věc je nesouhlas a druhá věci být proti ve smyslu postavit se na barikádu, zamávat novou vlajkou a a řekněme chovat se čistě anarchistický. Ten třetí model, který si myslím, že si ta demokracie zaslouží od každého z nás je je systém řekněme aktivní účasti, kdy, kdy každý z nás má dneska právo a možnost, řekněme v rozsahu, ve kterém ve kterém žije a ve kterém se účastní života, aby aby se toho systému účastnil teď.

RADOVAN: Proč je důležitý se účastnit systému? Společenskovědní zkušenost ukazuje, že že vlastně nejhorší je apatie, protože protože i ta, řekněme revolta vede k nějaký diskuzi a ta diskuze může být, může být divoká, může nedejbože někde přinést nějaké oběti. Když vzpomenu na já nevím co na IRA v v osmdesátých letech minulého století a ale ta apatie je vlastně za mě nejhorší a a to proto, že zkušenost demokratických systémech je taková, že čím řekněme aktivnější a a bělejší je populace a obyvatelstvo, tím vlastně se ten systém uvnitř zlepšuje. To znamená, když budu úplně prakticky konkrétní, první člověk, který dokáže někde prosadit a vysvětlit situaci například v podobě nějaké nějaké nové soudní judikatury, tak ti další, kteří jdou po něm, tak už tu cestu mají prošlapané a a ta celková úroveň té věci se se prostě zlepšila. To znamená obyčejně, řekněme funkčně vyjádřeno čím více lidí bude ty, ty, ty, ty hrany nebo to soukolí toho systému formovat a odsávat v nějaké v nějakém přirozeném působením, tak ti všichni přispívají k tomu, aby ten systém fungoval líp, aby měl lepší výsledky. A ty výsledky se samozřejmě počítají pro všechny, protože tady není nějaký jeden výsledek jednoho jednotlivce. Jo, tady, tady ten systém má prostě jenom jeden výsledek. Ten výsledek se jmenuje v mý optice míra porodnosti, míra v já nevím co. Dostupnosti bydlení, dostupnosti vzdělání, energie, zdravotní péče. Prostě to jsou ty parametry, které které ten systém na tom konci na tom konci dne má a které vlastníme počítáme.

LUBOR: Já bych to možná uzavřel. Slovy buďme aktivní. Z toho důvodu tady existuje podcast sám sobě úředníkem, který by vám měl přinést určitý návod nebo vhled do toho, jaká jsou vaše práva, jaké jsou povinnosti a jak ten systém tou aktivitou vlastně kultivovat a měnit k lepšímu.

RADOVAN: Já bych tady ti to trošku naboural, protože ono se strašně často mluví o povinnostech, jo? Jak bych to řek? Já vlastně slovo povinnost nemám rád, protože je, protože to navozuje něco autoritativního. Já si myslím, že je daleko důležitější se prostě naučit, jak jsem říkal, kompetenci pro to, aby. Aby. Aby, aby každý z nás mohl prosadit nějaký nějaký svoje, nějaký své psaný právo. Abych byl úplně konkrétní, formálně. A ten obsah, který který chceme společně tvořit, tak tak má bejt. Má prostě ukazovat metodu má dávat nástroj napravuje strašně zajímavý že že nemůže fungovat kazuistiky, protože to jsou ty vtipy s tou s těma návodem na použití mikrovlnky, že? Jasně, samozřejmě, že nebudem dávat kočku do mikrovlnky uschnout.

LUBOR: To by přece dělal jenom úplnej blázen a to z nějakýho důvodu to tam je, že jo.

RADOVAN: No vono ono je to strašně častý právnický dilema. Jo, co je to obecně srozumitelný a co? Není to konkrétně, řekněme konkrétně normované, účelný? Jo, protože, protože to právo nefunguje. V okamžiku, kdy si vytvoříme tisíce a tisíce úplně individuálních povinností, které ti budou, řekněme předepisovat. Napadá mě scéna z Demolition Man kdy, kdy, kdy prakticky každý ten účastník té té budoucí společnosti nad sebou měl drona, který jeho pokutovat ho za každý domnělý prohřešek. Takže to je. To je přesně to co je zbytečný, protože na na demokracii, na funkční demokracii tak jak jsme si to ozkoušeli v řadě států po světě je nejlepší, že ta ta svoboda prostě funguje. To znamená, tenhleten právní řád musí fungovat přesně tak, aby tomu jedinci zbyla co nejširší míra osobní svobody, to znamená prostoru, kam se mu nikdo neplete, nikdo mu do toho nemluví, nikdo, nikdo po něm nevyžaduje naprostý zbytečnosti. A a ten systém vlastně potřebuje být v tom, v tom drobném individuálním rozměru laskavý a tolerantní. To si myslím, že je, že je řekněme, meta, které se které chceme dosáhnout. To znamená ty významný situace dokázat rozhodnout tak, aby se nám nedělo, nedělo zlo. Když to, když to velice zjednoduším. Ale na druhou stranu právní řád necílí na to, aby to byl z odpuštěním buzerací nástroj na na na každou piko vteřinu našeho život. Proto ten obsah, co budeme tvořit a které jsme začali tvořit, nemíří na to vyložit lidem povinnosti. Nemíří na to seznámit s tím, co kdo musí. Já Já chci, aby. Aby v konečném důsledku jsme dali lidem praktický praktickou možnost něco si pro sebe zařídit. To já považuju za za naprosto stěžejní, pokud to něco si zařídit, nebude mít hlavu ani patu, ale bude to formulováno srozumitelně a jasně a dobře. Tak se samozřejmě od tý, od toho adresáta, ten ten člověk dozví, že todle není podle platného práva možný, nebo že jeho nárok prostě neexistuje. Ale a to je pro mě vlastně ten ten ten výsledek tý věci. Jo i ta informace o tom, že to nejde z toho a z toho důvodu je hrozně platná, protože tomu člověku to tu potřebu nějakým způsobem řeší a vysvětluje mu, jak to, jak je to viděno řekněme obecně radostné.

LUBOR: Díky moc. Mohl by si na závěr nalákat posluchače a diváky na nějaký hej layouty, co nás čeká? Co se dozví?

RADOVAN: To znamená, že mám postrašit teďka nechceš říct. Předevšim předevšim já bych. Já bych chtěl nalákat na to, že řekněme ta přítomnost a ten systém ve kterém žijem je náš systém, což je, což já považuju za vlastně ohromný štěstí, že jsme se zvlášť my na současném území a v současný době dožili do do stavu věcí, že je to opravdu náš systém. Co se týče konkrétního obsahu, tak tak ve svý podstatě budem dělat takový praktický cvičení z naprosto řekněme běžných běžných dovedností.

LUBOR: Jako třeba.

RADOVAN: Jako třeba ukážeme si, jak se píše úřední žádost, řekneme si, kam ji poslat, jaká by měl být reakce, budeme řešit to, co nám lidi přinesou. To znamená, to znamená budeme řešit proč, proč něco nejde zařídit a jak to zařídit. Budeme se dotýkat úplně elementárních situací z lidského života. Napadá mě, nedavno jsem tu měl klienta, který chtěl podat žádost o milostivé léto. Zjistili jsme, že nemá občanku. Potom, co jsme zjistili, že má občanku, jsme zjistili, že nemá rodný list. To znamená ten vstup do tý situace, aby on vůbec moh podat tu žádost a dojít si ji vyřídit. Znamenalo, že cestoval na matriku v místě narození, kde si vyžadoval, kde si vyžadoval výpis z matriky pro to, aby si mohl zařídit občanský průkaz.

LUBOR: Ale neměl občanku. Jo, takže zapeklitá je to.

RADOVAN: Je to blbý, protože ten ten úřad se vlastně na tebe kouká, že neexistuje, že jo. Za mě je vlastně na těch životních situacích zajímavý, že že často se objeví překážka, která která je blbě triviální, ale vlastně totálně komplikující. A já věřím tomu, že že když se jako společnost naučíme odbavovat tady ty úplně jednoduchý případy, takže to přinese strašně moc, protože jestli jste mi nadhodil téma exekucí, tak ano, je naprosto nehorázný, aby bylo deset procent populace v exekuci, protože protože prostě se jim to nějakým způsobem přesunulo na hlavu, protože si nevybírali typicky poštu dva tři roky a dostali se tam, kde jsou. Takže. Takže ten společenský efekt, který to má, že že jsou to lidé, kteří jsou vlastně jak bych to řek ze zoufalství mimo systém, tak je samozřejmě nejenom pro ně velmi bolestivý, ale pro tu celou společnost strašně drahý a nevýhodný.

LUBOR: Takže budeme řešit konkrétní věci, konkrétní životní situace a překážky na cestě k jejich vyřešení.

RADOVAN: Přesně tak. A všechno v duchu. Je to náš systém, je to náš prostor.

LUBOR: Já se těším. Doufám, že diváci a posluchači také. A ahoj. Na shledanou příště.

RADOVAN: Děkuji za pozornost. Na shledanou.